top of page

Varr se nejdřív lekl, že tam ten zelenej skřet Karlos někde slídí, ale po chvíli mu to docvaklo a začal to hrát se mnou. Na těch pár minut se stal Giancarlem. Víš co, ať má problém kdyžtak on a ne my. Ta červenice nás pak nechala odejít, tak jsme nahodili sprintík, ale já jsem určoval trasu, takže jsme místo na koleji skončili někde v podzemních chodbách a pak rovnou v kuchyni! Haha ty zelenej skřete, říkal jsem ti, že se tam někdy dostanu! 

Pak jsme s bráchou, už s plnými žaludky, vyběhli sprintíkosem pryč, rovnou do vstupky. Byla tam ale další červená! A byla na nás už ready a nažhavená. Pěkně rychle se odlepila od zdi a hladově se za námi vrhla, jako kdyby jí ty sejry na večeři nestačily. Brácha mi zdrhl kamsi mimo a já běžel na wécka se schovat. Tam jsem chvíli počkal a pak se přes tu veverčí zkratku (Díky Tasho <3) dostal pěkně daleko.
 

S bráchou jsme to měli domluvený. Když nám půjde o život, sejdeme se v tý secret roomce u lektvarů.
Brácha tam na mě už čekal, tak jsme se svalili na stůl a smáli se naší vychytralosti. Ale to nebylo všechno. Po chvíli tam vtrhly ty dvě červené holky. Nevím, jestli mají mapu, nebo gpsku, ale našly nás celkem rychle a nějak moc snadno. Možná ta hladová nás nějak vystopovala podle čuchu.

Odkulil jsem se do rohu a tam jsem si před nimi skryl hlavu. Vypadaly fakt naštvaně, ale pak jsem uznal, že brácha přeci potřebuje mozek operace, tak jsem mu šel sdělit svůj secret plán. Museli jsme říct cizí jméno, přeci si pod sebou dobrovolně nepodřežeme větev. 
Brácha řekl, že je Arnold, což ta první červená hned vypálkovala, že je přeci Giancarlo. Tak jsme z bráchy udělali Arnolda Giancarla.  Já jsem byl John (Sorry Johne!).

​

Další stránka

Předchozí stránka

bottom of page