top of page

Dětství Varriena

Z dřívějška si pamatuji jen útržky. Pamatuju si výstřely, pláč a zvuk policejních sirén. A můj rodný Brooklyn. Matně si vzpomínám na nějakou budovu. V té budově je, né moc příjemná, starší žena. Okolo mě pobíhají další děti mezitím, co stojím uprostřed místnosti plné hraček. Jsem v sirotčinci v Londýně. Takhle přesně bych to nevěděl, kdyby mi to moji adoptivní rodiče neřekli. Vzpomínám si, že čas se tam strašně vlekl. Jednoho dne přišli nějací lidé, kteří se stali mými novými rodiči. Máma s tátou mě pak vzali autem do mého nového domu ve Watfordu. Měl jsem celý velký pokoj sám pro sebe! A taky houpačku! Můj táta je takovej fajnovej pašík se kterým není nikdy nuda. No a mamka? Ta je taky vysmátá a stará se ráda o kytky! Ale po nějaké době ke mně strčili nějakýho kluka. Byl to Nikolai.

Určitě mi chtěl ukrást moje nové rodiče! Aspoň to jsem si teda myslel. Ten hajzl mě fakt vytáčel a navíc někdy mluvil takovou divnou hatmatilkou. Každou noc brečel jako malej a svítil si na mě baterkou, protože mě prej nevidí. Pak se mě ještě snažil vykopnout z mýho vlastního domu, kde jsem byl navíc první! Ale mamka mu to pořádně nandala! Nakonec ho rodiče dali do jiného pokoje. Je to fakt, ale divnej netvor, kterej je bílej jako kokain dovezenej z Kolumbie. Tuhle věc jsem viděl v televizi a ta byla fakt hodně bílá!

Je mi už šest a začal jsem chodit na místní základku a jsou tam fakt hloupý děti. Seděl jsem zrovna u oběda a v klidu jsem si usrkával svoje mlíčko, co jsem dostal k obědu. Ale byl tu jeden obtloustlej japončík a jeho parta, který se do mě začali navážet. Asi jim vadilo, že jsem černej. 

bottom of page